Divnozvířátka

230 

Co je tohle za divné zvíře? Není to ani kočka, ani pes, ani opice, dokonce ani ryba nebo pták! Je to divnozvířátko, od každého trošku.

Kategorie:

Popis

Co je tohle za divné zvíře? Není to ani kočka, ani pes, ani opice, dokonce ani ryba nebo pták! Je to divnozvířátko, od každého trošku. Nezapadá nikam a nikdo si s ním hrát rozhodně nebude. A tak na všechny vrčí a tasí svoje drápy. Liška Lucka to nemá také jednoduché. Všechno vždycky poplete, špatně spočítá a neví, jaké i se píše ve slově liška. To labutí holka Izabel žádné takové starosti nemá. Je krásná a chytrá. Jenže její táta se zakoukal do cizokrajné jestřábice a odletěl s ní do teplých krajin. Teď se jí moc stýská. Vlčkovi Viktorovi zase chybí babička. Prý odešla do nebíčka. Nejspíš ji půjde hledat do hor, které sahají až k oblakům. Najde ji a co se dozví? To si můžete přečíst v knížce bajek Divnozvířátka, která pojednává o strastech, ale i radostech zvířátek. Ty odpovídají na otázky, které se často děti bojí nebo stydí svým rodičům položit.

Vazba: pevná

Počet stran: 40

 

Ukázka z knížky Divnozvířátka

Brejlounka

Kočka Mína seděla za oknem a naslouchala hlasům světa.

„Tak teď okolo projel soused v novém autě“, pokývala znalecky hlavou. Poznala to podle vrčení motoru. Jeho starý automobil chrčel chrrrr, chrrrr, skoro jako by byl nastydlý. Nový vůz ale pobrukoval do rytmu vrrum, vrrum, což připomínalo tóny písničky. Dalším zvukem bylo cvak. Tak cvakají dveře, když se vrací sousedka z práce. A pak ještě zavržou, jako když někdo pořádně nahlas zívne. Mína dokonce pozná, jakou má sousedka náladu. Když dobrou, tak její podpatky klapou rychle jako dešťové kapky na okenní římsu, nejspíš vždycky spěchá a těší se domů. Pokud je ovšem mrzutá, loudá se jako šnek a občas jenom tiše ťukne podpatkem do chodníku, jako by snad skákala po jedné noze. Mínu baví poslouchat všechny zvuky a představuje si různé situace, třeba proč přišla sousedka zrovna dneska naštvaná. Možná proto, že ji soused nesvezl tím novým autem. A nebo jí vůbec neřekl, že ho koupí, a utratil za něj jejich poslední peníze.
Mína fantazírovala ráda a v hlavě se jí odvíjely všelijaké příběhy. Však jednou z ní bude slavná spisovatelka. Ale teď je už pozdě na další přemýšlení o osudech sousedů, Mína musí běžet do školy. Rychle si vzít šatičky, vyčesat kožíšek, nasadit si brýle a nezapomenout na hůlku, bez té by se skoro nikam nedostala.

Vykračuje si po chodníku, a kdyby někdo poslouchal její kroky, slyšel by takové pomalé pim, pam, ťuk, to jak Mína opatrně našlapuje a bílou hůlkou si razí cestičku. A kdyby někdo dokázal stejně jako ona rozpoznávat nálady jenom podle zvuků, věděl by, že má trochu strach, ostatně jako každý den, protože nikdy neví, co si na ni její spolužáci zase přichystají.

„Co to má za jogurťáky?  Ty jistě vyštrachala někde na půdě po babičce!“
„Chachacha, myslíš ty brejle nebo šaty?“
„Chacha cha, obojí!“ Mína byla skoro slepá, ale rozhodně nebyla hluchá, a tak jí neuniklo, jak se jí kamarádky posmívají.
„Kamarádky..,“ povzdechla si, „tohle nejsou přeci žádné kamarádky, když se mi jenom smějí.“ Hrdě vztyčila hlavu a prošla kolem nich, jako by neslyšela nic z toho, co si o ní povídaly. Možná dobře, že na ně nevidí, aspoň nemusí sledovat jejich posměšky a šuškáníčka do dlaní.
„Heej Míno, přijď si s námi odpoledne hrát, budeme honit myši,“ zavolala na ni Jája, kočička s pronikavě zelenýma očima jako louka. Nebo jako špenát, ten je přeci také zelený. Jenže Mína stejně nikdy neviděla žádnou barvu, neviděla dokonce ani špenát. Viděla jenom obrysy a fleky. Ale právě teď jí srdíčko úplně poskočilo, že by se konečně dočkala? Tolik si přála mít kamarádky a zažívat s nimi dobrodružství, o kterých si povídaly, ale ona směla jenom poslouchat. Prý by jim všechno zkazila, protože nemá ty správné kočičí oči. Ale dneska to vypadá, že se na ni konečně usmálo štěstí! Vezmou ji mezi sebe! Radostně poposkočila a najednou někdo šíleně zaječel:
„Jauvajssss, nemůžeš dávat pozor! Šláplasss  mi na packu, ty sssssstrašný nemehlo!“  „Promiň, promiň,“ omlouvala se Mína kocourovi Robíkovi, který na ni nenávistně syčel.
„To ji chceš vzít opravdu s sssebou? Vždyť je úplně mimo,“ obrátil se na Jáju, která se hloupě chichotala a sledovala Mínu, jak se točí pořád dokolečka, jako by ji honil houf včel, a šermuje tou svojí bílou hůlkou. To se ale jen snažila najít svoje brýle, které jí někam spadly.
„Vždyť je úplně potrefená, podívej,“ rozchechtal se Robík na celé kolo. Taková ostuda! Míně se chtělo brečet, ale ze všech sil se snažila zadržet slzy, aby se nevystavila ještě většímu výsměchu. Vždycky, když jí bylo do pláče a to bývalo dost často, vzpomněla si na babičku, která jí říkávala:
„Nebreč, holčičko, vždyť si oči vypláčeš!“ A vyplakat si oči, toho se Mína nesmírně bála. Copak nestačí, že má oči, které skoro nic nevidí? Kdyby si je vyplakala, neměla by žádné. A žádné oči, to by bylo ještě horší než ty její. Měla by jen dva vyplakané důlky a brr, na to nechtěla ani pomyslet. A tak raději neplakala, přestala se točit, hrdě zvedla bradičku a povzdechla:
„Já s vámi stejně nemůžu, musím …“ Ale protože neuměla lhát, nedokázala si vymyslet, proč zrovna nemá čas, a tak jenom koktala: „Musím, musím…“ Robík se smíchy popadal za břicho: „tak ona ještě koktá, koktalka..Ko, ko, ko, kodák.“ Ostatní se smáli jeho hloupému vtipu a Mína by všem nejradši zaťala drápky do kožichů, ale bála se, že by se stejně netrefila. Tak tam jenom zplihle stála a představovala si, že je na úplně jiném místě, kde ji mají všichni rádi takovou, jaká je, a nikomu vůbec nevadí, že má ošklivé tlusté brýle a skoro slepé oči a neforemné šaty, které vyšly dávno z módy. A také si představovala, že má krásné šaty, ale vypadaly na chlup stejně jako ty její, protože Mína netušila, co je moderní, nikdy neviděla žádnou modelku, ani časopis, pořád jenom ty fleky.
„Půjde s námi, aspoň bude sranda,“ slyšela jakoby z dálky Jájina slova a nejradši by objala její hebký kožíšek, ale měla strach, že by jí taky šlápla na tlapku a nebo pomačkala jistě ty nejmodernější šatičky a pak by bylo po kamarádství.

Takže Mína půjde chytat myši! Konečně jako pravá kočka! A s celou partou. Ukáže jim, že i když skoro nevidí, tak se jim vyrovná. Vždyť třeba dokáže úplně sama přichystat svým kamarádům na cestu dobrou svačinku. Maminka pokládá mlíčko vždycky do spodní police a vedle dává termosku, aby zůstalo teplé. Mína tlapkou opatrně osahává krabici mléka a opravdu je tam, nahmatává i termosku a pomaličku nalévá do ní mlíčko. Neměla by ho nejdřív ohřát? Ano, ano. Od police ke sporáku to jsou přesně tři kroky, hrnec je hned vedle na stole, to všechno už Mína zná.